Vystoupení na Kongresu žen 2013

Vážení přítomní!

Věnuji se více než 40 let lékařskému výzkumu, mým současným cílem je přenos výsledků do praxe. V říjnu loňského roku jsem se stala senátorkou, protože si myslím, že léčit potřebují nejen nevyléčitelně nemocní ale i česká společnost. Chci se především věnovat tématům jako je věda, vzdělávání, lidským právům a rovným příležitostem atd. K tématu dnešní konference mi na začátek dovolte říci 2 myšlenky. Jsou to sice spíše otázky, odpovědi na ně určitě nejsou snadné a já si nedělám velké ambice na ně dnes sama odpovědět:

  1. Proč je málo úspěšných žen ve vedoucích posicích ve firmách, ve vědě nebo v politice?
  2. Chceme a můžeme to změnit?

O faktech, jak jsou české ženy diskriminovány, jistě budou mluvit i jiní. Týká se to vedoucích posic, platů, penzí, zastoupení v politice atd. Můžeme ovšem říci, že na zemi je více než polovina žen a z nich jen malé procento má základní lidská práva. V mnoha zemích se ženy zatím musí smířit s obrovskou brutalitou, které jsou vystaveny. My sice žijeme v České republice, v zemi s křeťanskou tradicí, kde ženy dnes základní práva mají. Tato práva, jelikož jsou porušována jen v některých případech, téměř společnost netrápí. Řada žen ale není spokojena se vztahem naší společnosti k ženám.

Ženy u nás tvoří 51% populace, 61% absolventu VŠ jsou ženy. Ženy s akademickou či vysokoškolskou kariérou, na rozdíl od žen s nižším vzděláním netrápí tak často násilí, finanční nedostatek, osamělost, zneužívání atd., a to především proto, že pokud jsou rozumné, jsou existenčně a finančně více soběstačné, mají přátele a udržují si osobní i společenskou svobodu.

Trápí je však určitá dvojrole, matka versus pracovně úspěšná žena, tato dvojrole je širokou veřejností stále pokládána za něco nepříslušného, výjimečného či nepotřebného. Pravidlo je, že na to musíme být hrdé, zasloužíme si ocenění a za každou cenu si tuto dvojroli musíme ponechat.

Proč? Protože přeci odvádíme nadprůměrnou práci, tj. pracujeme pokud možno víc než naši mužští kolegové a problémy s dětmi jsme vyřešili tak, že nám zaměstnavatelé udělají ústupky, anebo o nich kolegové nic nevědí. Máme naše partnery, kteří jsou obvykle našimi kamarády, milenci a otci našich dětí. Skutečnými partnery jsou ale pouze tehdy pokud nás podporují a sdílí s námi naše povinnosti. 

Bohužel společnost nás ženy v těchto dvojrolích nijak nepodporuje! Mám extrémní názor, který se rozhodně nemusí líbit všem ženám, ale ty z nás, které chtějí mít svoji kariéru a rodinu, což já považuji za nejlepší přístup k našim životům, pro ty je současná sociální politika velmi zastaralá a nevýhodná.

Chceme-li v české společnosti něco udělat pro lepší uplatnění žen, je třeba upravit zažité stereotypy zcela vyhovující pouze mužům. Je to:

  1. Okamžitě zavést systém státem dotovaných jeslí a školek (ne všechny máme na soukromé školky dostatek peněz na začátku své kariéry), tak aby děti pokud ženy budou pracovat a to i na 0.5 úvazek, mohly mít, ne musely mít, dítě ve školce od 1 roku. Tomu tato zařízení musí odpovídat svoji kvalitou (1 osoba na max. 5 dětí do 3 let). Pokud žena nastoupí do zaměstnání ukončit její mateřskou dovolenou. Pokud to tak bude, je to pro ženy s kariérou obrovská výhoda.
  2. Zkrátit mateřskou dovolenou pokud bude dost státních zařízení max. na 2 roky. Mateřská dovolená (příčí se mi tomu tak říkat, žádná dovolená to není), která u nás trvá nejdéle ze všech zemí, není výhoda, je to ujařmení ženy, podpora mužů a pro nás ženy ale i pro ekonomiku státu obrovská nevýhoda. Ženy v důsledku toho mají později menší platy, menší penze, pomalejší kariérní postup, málo vedoucích posic a stát po ekonomické stránce prodělává, jak ukazují současné studie, pracující matky malých dětí by výrazně zvýšily naše HDP.
  3. Musíme bojovat za kladný pohled společnosti na ženu matku, která pracuje. Samozřejmě žádný socializmus jak to bývalo všechny ženy do továren, pokud žena chce být doma a uvědomuje si svojí úlohu v rodině jako pečovatelka matka, partnerka, která chce zajišťovat profesní kariéru svého partnera a vlastní ambice vidí v této roli, je to po její zralé úvaze v pořádku.
  4. Musíme ale skutečně cílevědomě bojovat za skutečnou a cílevědomou snahu o zastoupení žen v nejvyšších správních orgánech a v politice. Nejde-li to jinak zavést kvóty. Tak zamysleme se, která z vlád v příštích volbách bude naše požadavky akceptovat. Musíme požadavky formulovat a uvidíme, zda nám některá ze stran vyjde vstříc. Pozor je to otázka vrcholné politiky, ale tam je nás málo, volby nám dávají možnost.

Zastávám samozřejmě názor, že ženskost a mužskost nejsou ani identické ani nepřátelské a bylo by smutné, kdyby byly. I ženský a mužský mozek je maličko jiný a rozhodně se nedá říci, že jeden má lepší schopnosti než druhý. Musíme se ještě naučit lépe a více rovnoměrně využívat výhod a rozdílných názorů a přístupů k věcem u obojího pohlaví. Je nešťastné když muži mluví více než záhodno do věcí žen a ženy si to nechají líbit. Bez účasti žen v politice ale docílíme velmi málo.

A nyní můj osobní názor jak se stát úspěšnou, jakési desatero:

  1. Získat co nejlepší vzdělání, najít si vzor (jedno je-li to muž nebo žena), pracovat jen s tím učitelem, od kterého můžeme získat po lidské i pracovní stránce to nejlepší na začátku kariéry. To platí ovšem i pro muže, ti to dávno vědí, avšak pro ženu to platí dvojnásobně.
  2. Tvrdě pracovat (víc než moje kolegyně a kolegové), kdo více pracuje, více hledá, více najde – to je zlatý zákon. Skromnost se hodí pro naše učitele, ale ne pro naši karieru na té musíme otevřeně a cílevědomě pracovat. Nikdy se nesmíme podceňovat, stát v koutku, čekat až naše myšlenky řekne náš kolega, prostě se musíme rozumnou silou prosazovat i když je to pro nás někdy nepřirozené a těžké, máme pochyby. Nebojme se mluvit, nebojme se, že řekneme nějakou hloupost, úspěšní muži se nebojí.
  3. Neméně důležité je aktivně si vybudovat dobré rodinné zázemí, zvl. najít si životního partnera, který od 1. dne našeho vážnějšího vztahu nás bude nejen v soukromí ale i veřejně v naší kariéře a práci podporovat, bude ochoten se v případě rodiny podílet na jejím chodu (jinak si včas najít jiného!). Úspěšné ženy naleznou mnohem snáze partnery, se kterými stojí za to založit rodinu!
  4. Mít vždy plán co je v daném okamžiku v životě je priorita. Nepodaří-li se původní plán, najít si ihned plán alternativní, např. kde a jak pracovat dále. Je třeba překonat častý tzv. IMPOSTER SYNDROM, který znamená profesní pochybnosti žen o nich samých, pocity nezaslouženého úspěchu. Postihuje často ženy, které ve vyostřeném mužském prostředí nesmí ukazovat svoji citovost a slabost.
  5. Vědět, že myšlenky mých kolegů jsou zajímavé, ale každá moje myšlenka je ještě zajímavější, musím ji ověřit. Cizí nápady a plány nemají přednost před mými, moje vlastní myšlenky a teorie jsou to co má cenu, co musím ověřit, přesvědčit o tom své spolupracovníky a svět. Snažit se věnovat tomu co je neobvyklé, neprobádané, nové a kde je malá konkurence.
  6. Žena si musí zůstat ženou, být atraktivní, upravenou, ponechat čas pro své koníčky, ženské záliby protože to je čas relaxace a odpočinku, který přinese nové soustředění se na práci a fantazii, která je polovinou úspěchu.
  7. Je třeba mít mnohé přátele mezi kolegy a kolegyněmi doma i v zahraničí, muži je vždy mají a ženy si na ně také musí najít čas.
  8. Ženy by měly více podporovat ženy-kolegyně. Málo se setkávají při neformálních příležitostech, nehovoří spolu a neradí se o své kariéře, o tom jak dosáhnout postupu a podpory v zaměstnání. Podpoří-li jedna žena druhou je to start, že se jí to také ve formě podpory vrátí. Nenominujme vždy muže, podívejme se, že pro nominaci není k disposici stejně nebo více schopná žena. Ohlédněme se každá za tím, kolik kolegyň jsme vychovali, nebo jim pomohli v kariéře.
  9. Bezpodmínečně je třeba udržovat si osobní svobodu, svobodu rozhodování, nepodléhat žádným ideologiím, které ženám nevyhovují a sále přijímat nové názory. Navíc je úkolem nás žen, které dokázaly, že je smyslem jejich života je nejen rodina ale i tvůrčí práce, vychovávat k tomu nejen naše dcery, ale zvláště vychovávat naše syny, že jejich úlohou je žít se ženami na základě úcty a rovnoprávnosti.
  10. Pokud nezavršíme svoji profesní dráhu politickou angažovaností, bude to trvat hodně dlouho, než se výrazně změní názor na úlohu žen.

Jeden citát nakonec:

Jack Barbalet: „Cit a rozum jsou komplementární dovednosti.“ Já myslím, že my ženy máme oba.


* * *

KVÓTY

Snad evropským ženám pomůže Evropská unie, která dle mého názoru do jisté míry správně a za určitých okolností razí kvóty. Kvóty se mi také úplně nelíbí, nebyly by potřeba, kdyby společnost dbala na zastoupení žen jinak, ale to současná česká společnost nijak v praxi nedělá. Nechápu odpor českých žen ke kvótám. V české společnosti je těžké vysvětlovat a dostat se za jakousi automatickou hradbu odmítání jakýchkoliv kvót, a to i v případě. Že se všude na světě prokazuje, že kvóty fungují a zvýšení zastoupení žen je ve prospěch firem.

Námitky, že se žádná diskriminace ještě neodstranila jinou, i když positivní diskriminací se neukazují opodstatněné. Rozhodně se nejedná o diskriminaci mužů, ale o to, že je-li více adeptů na funkci, nebude rozhodovat pohlaví. Nechceme, aby neschopné ženy byly upřednostňovány před muži, ale aby jejich schopnosti byly nezaujatě a bez předsudků hodnoceny a ženy dostaly stejné šance.

Jsou-li ženy stejně vzdělané a mají stejné schopnosti, proč jsou vlastně diskriminovány.

Já se domnívám a z vlastní zkušenosti vím, že často muži jsou přesvědčeni

  1. jsme schopnější, lépe uzpůsobeni k řízení
  2. dokážeme prosadit svou vůli, máme více nápadů, uvažujeme více logicky
  3. muž lépe plní náročné funkce, protože o domácnost a děti se stará jeho žena.
  4. muž musí živit rodinu
  5. nerodí děti a nemá mateřskou dovolenou
  6. žena se vždy stará o rodinu na úkor své práce, kterou neplní s plným nasazením

Některé ženy samy tvrdí, že když je žena schopná nepotřebuje kvóty. Měly by pravdu, kdyby, ženy nebyly vychovávány, k menší míře agresivnějšího prosazování jaký mají muži. 

Dále sami ženy říkají, že ženy do vedoucích posic a politiky nechtějí. To je pravda, ale opět to má kořeny v tom co od nich společnost a rodina a partneři očekávají, jak je ovlivňují a často jim brání v kariéře. Ženy proto soutěží o posice později a tím jsou znevýhodněny.

Je velmi důležité, že komisařka Viviane Redingová sebrala odvahu a navrhla, aby ženy v příštích osmi letech dosáhly minimálně 40% zastoupení ve správních radách a dozorčích radách velkých firem se státní účastí a kotovaných na burze, tedy jde o 5000 firem s více než 250 zaměstnanci. Tento návrh je velmi měkký, přesto vzbudil právě u nás největší odpor!

Dnes v ČR zaostáváme daleko za Skandinávskými zeměmi, ale i za Francií a Belgií, kde již kvóty přijali.

Diskriminace mužů je častým argumentem. To je sice pravda, ale bude to trvat jen pár let, než ženy získají alespoň 30% zastoupení. Pak v politice i ve firmách a jiných vedoucích posicích např. na universitách, budou jenom chytří mužové a chytré ženy. Jinak to bude trvat ale 100 let než se přiblížíme nějaké paritě a budeme přistupovat automaticky k oběma pohlavím nepředpojatě.

Je třeba si uvědomit, že rovnost není stejnost a proto bez pochopení rozdílů mezi muži a ženami nelze dosáhnout stejného zastoupení, aplikujeme-li na výběr stejná kritéria pro muže a ženy, tedy kritéria po staletí vhodnější pro muže. Musíme hodnotit také přínos jiné zkušenosti obou pohlaví, jiné životní priority, více empatie, větší vůli ke konsenzuálnímu řešení, obratnější vyjadřování, sociální cítění např. komplexní péči o zaměstnance, vůli více naslouchat, menší soutěživost, charitativní cíle atp., možná, jak se říká, bychom při zvýšení podílu žen dosáhli snížení míry korupce, zvýšení komunikace a snížení míry risik.


Kongres žen | 15. 6. 2013 | Eva Syková