Věda je budoucnost

Dnešní západní civilizace má dvě chůvy. První je její historie a druhou věda. Vždyť naše přítomnost je zatím poslední sekvencí fascinujícího příběhu lidského hledání a poznávání, které začalo kdysi v povodí řek Eufrat a Tygris, provedlo naše předky přes antiku Středomoří, křesťansky duchovní evropský středověk až k osvícenství a postupně stále vědečtější racionalitě novověku i současné postmoderní éry.

V řadě charakteristik tohoto příběhu je jedna nezpochybnitelná. Kritériem úspěchu, autority a perspektivy jednotlivých států Západu postupně přestávala být pouze hrubá síla jejich armád. Úroveň vzdělanosti a později vědy, to byly oblasti, do kterých moudří vládci a politici investovali stále větší část kapacit svých zemí. Dobře totiž věděli, že skutečná síla je ve vědění a oni sami si dlouhodobý respekt a uznání zajistí spíše v roli podporovatelů věd, než vojevůdců.

Ani dnešní politici v perspektivních západních zemích o rozhodující roli vědy pro budoucnost společnosti nepochybují. A odpovídajícím způsobem zajišťují její rozvoj nejen ekonomicky a institucionálně, ale také mírou preferencí, které právě vědě v politice dávají.

Jak je to v České republice? Kolik pozornosti, energie a kreativity věnují naši politici vědě a jejímu rozvoji? Jakou roli hraje česká věda ve hře, kterou pro nás inscenují ve vládě a v parlamentu za stále se zvyšující „vstupné“ našich daní?


1. Neexistuje jasná vědní politika, na níž by panovala alespoň částečná shoda.

Toto je letitá bolest české vědy. Zatímco v rozvinutých zemích západu mají vlády většinou zpracované dlouhodobé a střednědobé vize rozvoje vědy ve svých zemích, u nás se o něčem takovém už léta pouze mluví. Vznikají a zase zanikají nejrůznější „vládní komise“ a „poradní sbory“, ale skutek, který je v konečné instanci na politicích, de facto utek. A tak se jede z roku na rok v podmínkách nekonečného dohadování se o peníze. To ale nemůže stačit. I současná Rada pro výzkum, vývoj a inovace (RVVI), která má být ze zákona poradním sborem premiéra, je špatně koncipovaný orgán a výsledky její činnosti tomu odpovídají.

2. Neexistuje systém jak zlepšit vědecké výstupy.

Zažili jsme různé typy hodnocení vědeckých výsledků a současné hodnocení jsou nezřídka terčem kritiky. Připravují se nejméně dva nové systémy hodnocení vědy, jedna tzv. IPn „Efektivní systém hodnocení a financování výzkumu, vývoje a inovací (Metodika)“, druhou připravuje RVVI. Je rozhodně dobré pravidelně a kvalitně hodnotit, a myslím, že pouze hodnocení metodou peer review, které bude povedeno nezávislým orgánem (firmou) majícím mezinárodní zkušenosti povede k lepší identifikaci toho, kam by peníze měli jít ve větší míře, kam méně a kam třeba vůbec. Hodnocení skutečně nelze provádět amatérsky, vymýšlet vlastní metodiku jako jsme toho byli svědky u nedávného hodnocení AV. Dosavadní systém hodnocení vědecké produktivity tzv. „kafemlejnek“ má sice také některé závažné nedostatky, ale přesto dosud sloužil, alespoň v některých oblastech vědy, k identifikaci těch nejslabších institucí.
Změnu české vědy, resp. její dnes celkem dobře měřitelnou kvalitu však pouhé samotné hodnocení nezmění. Ano, je důležité navýšení financování jednotlivců, kteří mají nejlepší vědecké výsledky. Celkovou úroveň české vědy to ale dlouhodobě nezvýší. Musíme mít priority, které bude nutné zvýšeně zafinancovat i když v nich zatím excelence nedosahujeme. Je třeba posílit a financovat i průměr, abychom neskončili jen a pouze s ojedinělými hráči na světové úrovni. Soustředit se převážně na hodnocení a ne na prorůstovou vědeckou politiku je neúčelné, máme jen ty lidi, které máme plus minus pár lidí ze zahraničí. S nimi a s mladou generací musíme pracovat abychom dosáhli světové špičky.

3. Základní výzkum je základem vědy, ale aplikovaný výzkum a inovace jsou jeho pokračováním a z ekonomického hlediska důležitým výsledkem.

V rámci aplikovaného výzkumu a inovací u nás ovšem nacházíme spoustu balastních projektů, které se jako inovace a aplikovaný výzkum tváří, ale jsou to buď drobné zlepšováky, nebo dokonce nesmysly. Samozřejmě, že těžiště vědy je v oborově zaměřených vědeckých ústavech, které se plně věnují základnímu výzkumu (AVČR). Naopak, ty ústavy, které se v minulosti zabývaly aplikovaným výzkumem, byly u nás po revoluci prakticky všechny zrušeny. Aplikovaný výzkum a inovace musí posuzovat odborníci z řad těch, kteří o něj stojí (soukromá sféra), a jsou proto ochotni do něj spolu se státem investovat. Domnívám se, že striktní oddělování základního a aplikovaného výzkumu a inovací (tedy vytváření produktů), je nesprávné a v rámci některých výzkumných institucí by se všechny tyto složky měly potkávat. Specielně v některých oborech, např. v biomedicínských, existují i v zahraničí zvláštní instituce, jejichž náplní je harmonická spolupráce všech tří složek. U nás se o to úspěšně 9 let snažila Výzkumná centra MŠMT, která spolupracovala se soukromou sférou a alespoň 10 procent finančních prostředků získávala od firem. Ta ale byla nesmyslně zrušena, aniž ta nejlepší přetrvala, nebo se příp. transformovala v nové instituce.

4. Věda není rezortně zakotvena.

Přesto, že spojování ministerstev s dnes tak módním a proto populistickým odkazem na úspory, nemusí být v konečných důsledcích vůbec dobré, proti úvaze o tom, že se k Ministerstvu školství, mládeže a tělovýchovy připojí ještě Ministerstvo kultury, nic nemám. Věda nám ale stále jaksi vypadává, i když jí MŠMT řídí. A tak by bylo mnohem účelnější, mít i u nás, podobně jako ve většině evropských států, separátní státní úřad pro vědu a vysoké školy. Uvažovat by bylo možné i tak, že dnešní agenda MŠMT by se rozdělila. Věda by spolu s vysokým školstvím přešla pod samostatné Ministerstvo pro vědu a vysoké školy a agenda současného rezortu kultury by se připojila k MŠMT. Oddělení vědy od základního školství, sportu a kultury by bylo velmi účelné. Náklady by tímto přeskupením žádné nevznikly, ministerstva by byla stále jen dvě. Navíc by takové Ministerstvo pro vědu a vysoké školy mohlo úplně nahradit současnou RVVI. Jeho profesionální managment by mnohem efektivněji plnil roli poskytovatele, koordinátora, hodnotitele, zajišťoval dlouhodobou koncepci a priority ve vědě. Vědecká rada tohoto rezortního orgánu by byla složena z vrcholných odborníků tak jako dnešní RVVI a byla by jeho poradním sborem. Ministr pro vědu a vysoké školy by jako člen vlády byl jejím nejlepším poradcem v otázkách vědy.

5. Je třeba urychleně zvyšovat prostředky na vědu až do plánovaných a v zemích EU vynakládaných 3% HDP.

Současné vlády se ve svém programovém prohlášení ze 4. srpna 2010 konkrétnímu finančnímu závazku vyjádřenému v procentech HDP na rozvoj vědy vláda vyhnula. Oficiální údaje ČSÚ uvedly pro tento rok 1,61 % HDP. V roce 2011 výdaje na vědu sice vzrostly o jednu pětinu, ale tento přírůstek jednak zajistily svými investicemi soukromé firmy a současně došlo k výraznému čerpání zdrojů EU v rámci operačního programu pro výzkum, vývoj a inovace. Přesto zůstala Česká republika za průměrem nejen zemí OECD, ale i evropské sedmadvacítky. Pro příští rok se mluví dokonce o snížení procentního poměru výdajů na vědu a výzkum k HDP. Finance ze Strukturálních fondů pomohly regionům a jsou vítaným zvýšením prostředků i na vědu, i když udržitelnost velkých infrastruktur bude finančně velmi náročná.
Velkým problémem je financování vědy v Praze. Nešťastné je totiž rozvržení regionů – Praha chtěla mít region svůj a v oblasti vědy na to doplácí. Zatím jsme v Bruselu nevybojovali, aby dotace EU byly i pro Prahu, kde je soustředěn největší potenciál vědeckých pracovníků, ústavů a institucí. Je třeba, se na to soustředit a do Prahy prostředky ze Strukturálních fondů dostat, což se nezdá být vyloučeno.


Na začátku jsem označila vědu, vedle historie, za patronku současné západní civilizace. Máme-li si jako Česká republika alespoň zachovat ambici podílet se na budoucnosti této civilizace, musíme co nejdříve udělat podstatně více pro dlouhodobou perspektivu naší vědy.

V sérii svých příštích blogů se budu jednotlivými okruhy problémů české vědy, tak jak jsem je naznačila výše, podrobněji zabývat včetně mých návrhů řešení. Ráda bych na toto téma také iniciovala diskusi všech zainteresovaných, tedy nás vědců, politiků, ale i široké veřejnosti. Je jisté, že bez české vědy nebudou mít česká společnost a český stát budoucnost.
Vloženo: 21.01.2013
Vytisknout