Pražská sídliště se mění a nás čeká jejich nejasná budoucnost.

Slavný výrok Václava Havla, který pražská sídliště označil za králíkárny, vzal naštěstí po jejich revitalizacích za své. Také na Praze 4, kde leží můj senátorský obvod, oblékly původně šedivé krabice pestrobarevný šat.

Zelené oázy mezi domy dávno povyrostly, o trávníky je pečlivě postaráno, dopravní obslužnost je výborná, nákupní centra zajišťují zásobování a i díky tomu, že panelákové byty přešly většinou do rukou původních nájemníků, je to slušné místo k životu. Tedy většinou. Kdo původní pražská sídliště zná a umí srovnávat, ví, že v jejich popisu mám v úvodu pravdu. Vnějškem se mnohá z nich změnila k nepoznání. Jsou barevná, vzdušná, dýchají zelení, zdobí je spousta dětských hřišť s moderními atrakcemi, nalézt lze i různá sportoviště. Vnějšek vypadá hezky, ale vnitřek už se moderním sídlištím nevyrovná. Vnitřní přestavba však už tak jednoduchá nebude.

V čem jsou ta původní sídliště dnes jiná? Změnu pociťují zejména ti, co na pražských sídlištích žijí už i pár desítek let. Ti nejlépe vidí, že se mění skladba jejich obyvatel. Rodiny, které se do nich po výstavbě přestěhovaly, zestárly. Děti, co se tu narodily, odešly. Zmizely i některé páry, od kterých se potomci odstěhovali do svého a tak byt prodaly a ujely kamsi na chaty. Rapidně přibylo osamělých jedinců, zvláště žen. Potkávají se ráno u samoobsluhy, proberou, co je tíží a poté zmizí ve svých bytech, kde jim společnost dělá maximálně kočka nebo malý psík. Přesto je opuštěných bytů na sídlištích málo. Prakticky nejsou. Řada z nich je majiteli pronajímána. Klientela je přitom různá. Zhusta se jedná i o cizince. Vietnamci, Ukrajinci a další vztah k novému bydlišti teprve hledají. Rodin s malými dětmi je stále méně, a tak nákladná dětská hřiště zejí často prázdnotou. Zrušeny jsou i některé základní školy. Není totiž koho učit a když, tak se původní základky mění na výběrová vzdělávací centra, kam rodiče ze širokého okolí děti ráno přivezou auty a odpoledne je opět odvezou neznámo kam. I když se skladba obyvatel pražských sídlišť podstatně změnila, nezměnil se problém s umístěním neustále se zvyšujícího počtu automobilů. Parkovišť je zoufale málo, některá z původních jsou v nájmu a i přes poměrně vysoké tarify jsou permanentně obsazená. Ulicemi tak mají často problém projet nejen sanitní vozy, či hasiči, ale i jen obyčejný odvoz tříděných odpadků je mnohde problémem. V mém senátním obvodě je velké sídliště Spořilov, kudy denně projíždějí tisíce kamionů a tak obyvatelé přilehlých panelových domů a starých vilek trpí celý den hlukem a jsou permanentně vystaveni znečištěným ovzduším z dieselových motorů. To se podepisuje na jejich zdraví, zvláště seniorů.

O těchto i dalších faktech se dobře ví. Řešení ovšem zjevně pokulhává. Týká se i toho mého obvodu. Slibů bylo vyřčeno dost. Vlastně hodně. Skutek ovšem utek. Většinou. Netuším, na co byly použity prostředky z prodeje bytů a následně i pozemků, na kterých paneláky stojí. Možná z nich většina šla na bohulibé účely. Jen se mi zdá, že tyto, ale i další prostředky z rozpočtů městských částí jaksi nenašly ty správné adresáty, kteří dnes tvoří obyvatele pražských sídlišť. K lepšímu životu v tom novém složení jim tam totiž chybí dost. Sem tam nějaká ta vietnamská večerka, jinak jen kadeřnická a nehtová studia a pohříchu i herny, či kasina. Kaváren málo a komunitní centra, stejně jako kulturní střediska, aby jeden hledal lupou. Kde jsou obchůdky s galanterií, malé drogerie, prodejničky domácích potřeb, hraček, čistírny, mandly, ale třeba i řeznictví a hlavně provozovny s nabídkou cenově přijatelných obědů nebo malé kavárničky? Lidé ze sídlišť by toho jistě vyjmenovali víc. Na Spořilově by si alespoň v době těchto letních veder chtěli otevřít okna. Tak by za nimi měli odpovědní komunální politici více chodit, více ptát se, no a samozřejmě by nemělo zůstat jen u planých slibů. Přání svých voličů by politici měli plnit. Snažím se alespoň jako senátorka již 6 let a pokud se mi podaří probojovat opět do Senátu, budu v tom pokračovat.