Něco s nízkou porodností dělat musíme

Ne náhodou jsem zase si přečetla pár demografických údajů. Znovu mne šokovaly. Třeba skutečnost, že za války se v Čechách a na Moravě narodilo dvakrát tolik dětí, co dnes.

V letech 1939 až 1945 se v průměru ročně narodilo 218 043 dětí, naproti tomu se roční průměr narozených dětí v posledních třech, čtyřech letech dostal k číslu 109 860. Podobný počet narozených dětí byl u nás právě před sto lety, při vzniku republiky. Tehdy, v roce 1918, u nás přišlo na svět 120 579 dětí. Co ta čísla znamenají? Dovtípili jste se jistě sami. Pracující populace u nás vymírá. Tristní konstatování.

Mluvit o důchodové reformě při takovém úbytku nově narozených dětí se pak zdá tak trošku mimo mísu. Přitom průzkumy překvapivě dokazují, že lidé u nás mají méně dětí, než by sami chtěli! Zatímco dnes průměr dětí na rodinu se již dostal pod 1,6, pracující páry říkají, že by chtěly mít děti dvě až tři. O důvodech, proč tomu tak není, byly popsány stohy papíru. Nic nového bych k tomu nepřidala. Když to všechno zkrátím do jedné věty, pak konstatuji, že pracující rodiny nemají více dětí zejména proto, že je jejich výchova neustále dražší!

Existují studie tvrdící, že na to stát nedostatečně reaguje. Výtky se týkají zejména faktu, že zatímco ještě v roce 1992 stát refundoval rodičům až 50 % nákladů na výchovu v rodině, po lednu 1993 zohlednění nákladů na výchovu dětí ze strany státu kleslo na 12,5 %, tedy na čtvrtinu. Snad z důvodů převzetí modelu daňové a sociální politiky vyspělých zemí EU, tedy zemí, tehdy ještě bez dopadů pozdější migrační krize, s velice nízkou porodností. Stalo se, co se stát muselo. Přechod od dřívější daně ze mzdy na daň z příjmu fyzických osob přinesl velmi citelné omezení odpočtu z důvodu péče o nezaopatřené dítě. To byl podle mínění některých odborníků pravý důvod toho, že hned v letech 1994 až 1996 klesl počet narozených dětí u nás o 30 tisíc ročně, tedy o čtvrtinu, a dosáhl mimořádně nízké úrovně, které se od té doby trvale udržuje.

Víc než k zamyšlení jsou tato fakta k úvaze, co s tím. Ministryní práce a sociálních věcí nejsem. Ani bych nechtěla. Leží to mimo mojí odbornost. Jako každý jiný ale vím, že když jakákoliv vláda definuje své programové priority, na jedno z prvních míst vždy zařadí pomoc rodinám s dětmi. Vláda Andreje Babiše není výjimkou. Za ta léta v politice o novém premiérovi vím, že s daňovými přesuny zrovna veliký kamarád není, zato vždy a prioritně upřednostňuje adresnost. Co to znamená? Jen tolik, že se jeho vláda, jak slibuje, nezaměří pouze na případné daňové slevy a zvýšení rodičovského příspěvku. Chce jít dál a mluví o novomanželských půjčkách, startovacích bytech pro rodiny s dětmi, které by stavěly města a obce za pomoci státních dotací. Budovat by se také mělo více předškolních zařízení. Skvělé je, že v plánu je i podpora vytváření sdílených pracovních míst a umožnění práce na zkrácený úvazek. Řadě rodičů, zejména pak maminek, vracející se do pracovního procesu, by to náramně pomohlo. Širokou podporu by měl rovněž dostat záměr nejen školních obědů pro děti zdarma, ale i bezplatné základní kroužky, co by fungovaly při školních družinách.

Proto pokud se znovu probojuji do senátu, chci aktivně napomáhat tomu, aby se takové plány realizovaly. Chci něco udělat pro to, aby nová vláda začala konečně prosazovat skutečnou rodinnou politiku. Takovou, která bude fungovat, ne dělat to, co se tu dělo v uplynulých letech. Prostě si myslím, že české pracující rodiny s dětmi mají na vyspělou rodinnou politiku právo. Žijeme totiž ve vyspělém státě.

Ale malá douška závěrem: Určitě jste si všimli, že primárně píši o PODOPOŘE PRACUJÍCÍCH RODIN